Havran

Bez naděje doufá, sní a známost navazuje,
hloupý havran mladý, co do čápice se zamiluje,
Ač něžné písně jí kráká,
lásky se od ní nedočká.

V zimě, když v Africe čápice žije,
ve sněhu havran vroucně po ní nyje.
Na jaře pak se čápice vrátí zpět,
s čápem plést hnízdo a plodit lásky květ
a havranu, který to sleduje,
čím dál víc mizerně a úzko je,
že vprostřed léta chladem se chvěje,
třese se, kvílí a povzdechuje.

A místo aby letěl v dál,
myšlenek na čápici zanechal,
havran sobě se hnusí
a před sebou vidí jen samý bol,
pak do smrti ve sklepích temných krade vitriol.