Jen co mléko na dnu hrnce zašplouchá,
rozverně chytí ho kdosi za ucha:
"Tak, pěkně, a až za chvcíli Míša vstane,
bude už mít kakao nachystané."
Mléko od hrúzy div že se nesrazí.
"Nikdy, z toho mě hned po těle mrazí,
bělost svou že ztratím a svou chut',
zbude jen pach a barva jako rtut'!"
Jak se rozčiluje nad osudem svým,
tím více ho zdola rozpaluje plyn.
"Já že kakaem se stanu? V žádném případĕ!
Mám svou hrdost," začlo mléko vyvádět.
Vztekle vzkypělo a o překot se z hrnce řine,
bílé, čisté uhání pryč po kuchyňém lině.
"Do smrti zústanu mlékem! Žádné kakao!"
sražené na podlaze z plna hrdla vřískalo.

Na posedu v šeru schován,
lauf má broky napěchován,
přestatečný Franta střelec
kňoura čeká obezřele.
Tu na konci pole žita,
kde se obzor s nebem stýká,
jitřní slunko zem osvítí,
na trávě se rosa třpytí.
Vtom však z lesa mlhou ranní
hop hop zajíc skočí, za ním
dva medvědi brtníci,
čtyři vlci vyjící.
V patách mají hbité lišky,
Plši, svišti, myši piští,
srny, jezevci a laně,
všechno se to valí na něj.
Oblečení všichni v poli

jsou v zelené kamizoly.
Dřív než Franta flintu čapne,
šest huňatých tlap ho lapne
a jeleni na paroží
nesou si ho v husté hloží,
a pak šup s ním do jeskyně,
hlavním chodem na hostině
zdá se, že se brzy stane -
všechno mají nachystané,
kolem stolu zvěř už sedí.
Oči z důlků, Franta hledí
vyplašeně všude kolem:
Na zdech hlavy lovců holé.
Hrůzou probudí se rázem,
nejdřív myslí, že je blázen,
pak se vydá dom na kutě,
lovit zvěř ho přešly chutě.

Malé drobné klíště Anton
dobře ví, co je to bonton.
Když si ho pak někdo všimne,
omlouvá se všem upřímně.
Říká: "Já se hrozně stydím!"
A odkvačí pít krev jiným.

Na svatého Utřinose na desátou zvon k prašivé mši vyzvání,
po ní bude soutěž v říhání a vůbec v hnusném chování.
Po obědě hod soplů na cíl a pak bude chvíli klid.
Ve dvě zjistíme, kdo dokáže odpornější blivajz slít.
Ve tři se bude synchronně v blátě koupat,
ve čtyři na smetišti závod, kdo najde nejodpornější odpad.
V pět si zvolíme toho, jenž má nejtupější výraz tváře.
V šest bude volba největšího lháře.
V sedm děsná žranice a soutěž, kdo vrhne šavli nejdále.
Nezapomeňte! Přijeďte na svatého Utřinose do vsi Propánakrále!

Lidé v zemi Šampónii, v tom podivném kraji,
dokolečka uklízejí nebo něco umývají,
koberce luxují a stírají prach,
každičké smítko jim nahání strach.
Bakterií plná voda je i vzduch,
samý virus, plíseň, hnití, puch.
Když natrefí na heboučké koťátko,
litují hned, že nestůně, robátko.
Po každém doteku si umývají ruce,
pohladit bojí se svých dětí tucet
a jedí jen, co je dočista čisté,
z ovoce břichabol čeká je jistě.

Všichni v té zemi ctí jedno pravidlo,
že vše je špinavé, co není čistidlo.
Sebe si oškliví a bačkory natáhnou,
když láhev Jaru na flámu vytáhnou.

přeložil Aleš Kozár

S kamarádem jsme to táhli dva dni,
moje žena doma dva dni brečí.
Před televizí doma seděla,
svý slzy na kanape ronila.

Že bez přestání na něm bulela,
tak proto sůl potahy prožrala
a zničila mý krásný kanape,
vždyť na kanapi brečet nesmí se.

Polstrování slz se nacucalo,
obývák od pláče zasmrdělo.
Z toho se zámky plísní ucpaly,
že dveře vyrazit jsme museli.

Já bál se, že si něco udělala,
a ona zatím ten čas probrečela,
až zničila mý krásný kanape,
vždyť na kanapi brečet nesmí se.

Z vlhkých stěn pak malba opadala,
podlaha hnila a nabobtnala,
pojistky vyhozený na kvadrát,
že mě z toho moh‘ skoro trefit šlak.

Pak mi řekne, je to tvoje vina,
však jsi teď nebyl už dva dni doma!
Tak proč jsi nebrečela do vany,
vždyť brečet nesmí se na kanapi!

Tři a půl litru 220 městem to pálí,
ať je lidí ještě víc, jen ať si zdrhají!
Protože já mám vždycky fakt kvalt, tak šlápnu na plyn,
protože jen to a nic víc nenapumpuje mi adrenalin!

Život je moc krátkej a moc velkej zase svět,
aby ses někam dostal, tak je nutný to rozjet!
Někdy jsem ízy a kůl, ale když press mám fakt dost,
totálně je mi jasný to, kdo je na světě boss.

Nabušenou káru mám, tak ať krev je jak můj benzín
a za mnou nezůstane nic nežli jenom dým,
nabušenou káru mám, protože kurevsky rychle žiju,
koukej se klidit, protože právě kvaltuju!

Vždyť cesta, i v prostředku města, je cesta.

Nemysli si, že zabrzdím!
Nestav se mi do cesty!
Když krev zafláká kapotu, fakt z toho šílím!

Řežba a kvalt, když je cesta, tak po ní, když končí, tak do zdi.

Večer ze šichty přijdu,
Lucie není doma!
A já se na to snad vyseru,
s kým se tahá!
Lucie! Už toho mám akorát!
Lucie! Kdy přestaneš si se mnou hrát?

Zapomeň na mý auto,
kreditku zpět si vyžádám!
Co jsem ti vrásky dal přežehlit,
v posteli jsem jen já sám!
Lucie! Už toho mám akorát!
Lucie! Kdy přestaneš si se mnou hrát?

Myslel jsem, že už je šlus,
že už mi pokoj dá,
a další den zas prachy chce,
že nos jí chirurg udělá!
Lucie! Už toho mám akorát!
Lucie! Kdy přestaneš si se mnou hrát?

Zaplatil jsem chirurgovi
víc, nežli by sám chtěl,
že tvářičku jí tak upravil,
že nikdo na ni koukat nechtěl.
Lucie! Už toho mám akorát!
Lucie! Teďka poznáš, kdo je pán!

Teď ti koupím, co je libo,
co si jen budeš přát,
každou žilku ti dám vymazat,
jen svý tvářičce řekni „pá“!
Lucie! Už toho mám akorát!
Lucie! Teďka poznáš, kdo je pán!

Dneska ráno jsem umřela,
toho světa surového,
po krk já ubohá měla,
tak jsem si ho podřezala.

Krev do odtoku stékala,
duše k větráku vzlétala,
myšlenka, co řekne máma,
na podlahu se snášela.

Tam do těla rýpat začala,
až zkřivila se jeho tvář,
do mozku pořád hučela,
taková blbka, že jsem já.

Duše, prakticky v oblacích,
když se o tom dozvěděla,
hned nechala pouti svojí,
na zem se hned navrátila.

O etice a sebevraždě,
bude věčně diskutovat,
místo aby v nebes grupě,
s anjelíčky zapařila.

Bez naděje doufá, sní a známost navazuje,
hloupý havran mladý, co do čápice se zamiluje,
Ač něžné písně jí kráká,
lásky se od ní nedočká.

V zimě, když v Africe čápice žije,
ve sněhu havran vroucně po ní nyje.
Na jaře pak se čápice vrátí zpět,
s čápem plést hnízdo a plodit lásky květ
a havranu, který to sleduje,
čím dál víc mizerně a úzko je,
že vprostřed léta chladem se chvěje,
třese se, kvílí a povzdechuje.

A místo aby letěl v dál,
myšlenek na čápici zanechal,
havran sobě se hnusí
a před sebou vidí jen samý bol,
pak do smrti ve sklepích temných krade vitriol.

„Proboha, Oto, zas blázníš!
Narazíme, tamhle je kříž!“
Zakvílí Heda, yugo ve svém spěchu
změní se na rakev z plechu.

Pak se vše na chvíli zastaví,
Oto svůj života film převíjí,
a už postava šedobledá
chmurný pohled do něj bodá,

vždyť před záchrankou, policajty
na místo nehody maj kvalty,
při smrtelným skóre, vždycky Bůh
a s ním andělů magický druh.

„Jestli není ambulance nacpaná,
ta ženská z toho právě vyklouzla.
A co se týká toho pána,
ten už má schůzku u satana,
vždyť na mě nikdy nemyslil,
ačkoli celkem dlouho žil,“
stručně a jasně to Pán vyjádří
jako vždy, když ortel oznámí.

Když se Oto z šoku oklepe,
nad faktem, že Bůh existuje,
s námitkou vůbec neotálí,
vždyť ví, že čas se rychle krátí,
a za původce vlastních vin
označí shnilý Titův režim.

„Vždyť víte, že poválečný čas,
byl ateismu pravý kvas
a do hlavy mi tloukli, Pane,
že jsi plod fantazie plané.
Kdybys mi aspoň naznačil,
nějaký div, trik utrousil,
svůj prst mi třeba ukázal,
tak hnedle bych se pokřtít dal.“

Otovi nikdy nesedělo
to, když neměl poslední slovo,
přesvědčen je, když proslov dokonal,
že Bohu vítr z plachet vzal,
proto v údivu zkoprní,
když ten rozlícen zabouří.

„Osobně se jen tak nezjevuju,
jelikož slepou víru požaduju!
A hlavně není omluva,
že víru rdousí doba zlá,
že ve školách vládne jiná víra
a místo mi režim upírá.
Jako by přesto můj symbol,
na kříži urostlý idol,
nestál na rušných prostranstvích
všem, kdo kolem jdou, hned na očích!
Copak mé podniky v tu dobu,
měly zastavenou výrobu?

„Vždyť já se stydím, ba i kaju,
však slyšel jsem, že možnost je tu,
že do očistce jde ateista
není to snad možnost jistá?“
stále se Ota drží naděje,
že z té šlamastyky vyklouzne.

„Ten je zavřený,“ Bůh praví.
„Co přijali jsme rozhodnutí,
že na propagaci Ráje
prostředky čerpáme nemalé,
že díky úspěchu reklamy,
pro nikoho nejsem neznámý,
vždyť mám všude své agenty,
co shání pro mne abonenty,
na můj produkt Eden, víš,
pod ochrannou známkou kříž,
jsme upravili náš program.
„Kdo není s námi, je proti nám!“
Uzavře Bůh a v tom momentu,
pro Otu přijde hejno čertů.

V té zemi samých šťastných domů,
bez pesarů, bez kondomů,
všechny nás zasel místní hospodář,
a jméno cizí – sotva pohledáš.

Duší nad milion napočítat nemohu,
tak dobře zvaž, s kým vlezeš do stohu,
aby nedošlo k incestu,
pečlivě vybírej nevěstu.

A přesto, později či dřív, hrozí,
když budem jen za naší mezí
ženit se, tak bez legrace,
čeká náš rod degenerace.

Avšak hrdá etnogrupa
k hrozbám zůstává hluchá,
jen žádné míšení rasy,
ať máš platfus, vole, žádné vlasy,
ať je to strýc či bratranec,
aťsi má cecíků šest,
je-li to vůle pánaboha,
ať naroste děcku třetí noha,
ať má šest rukou a oči tři,
hlavně když cizáctvím nesmrdí.

Tak na konci věků našich,
v budoucím tavícím kotli,
až všichni vypustí svou duši,
náš národ bude rozvinutý.

A připraven na zrod toho,
jejž očekává ho z nás mnoho,
našich dlouhých traumat dar,
nikdo jiný než Triglav sám!

NÁŠ LID OBDRŽEL POSLÁNÍ,
ABY JEHO ROD POSLEDNÍ,
ZARAZIL BŘEVNO ZÁSTAVY,
VE VESMÍRU KOUT NEJZAZŠÍ.

Celej tejden makám, v sobotu večír,
do knajpy na pivko zaskočím.

Jedno, dvě, tři, čtyři, pět piv dám,
pak už je ani nepočítám.

Jak přišel jsem domů, nemám ani šajna,
vím jen, že spím, když spustí moje stará:

„Vzbuď se, Tomáši, vstaň a pojď se holit,
je neděle a mše, koukej sebou hodit.“

Ráno jsem radši ticho, rukama, nohama nevládnu,
k zrcadlu se dovleču a do něj nahlídnu.

Jinýho by trefil šlak, ale já mám chladnou krev,
ani brvou jsem nehnul, když viděl jsem svůj zjev.

Ale pak jsem zkusil břitvu do ruky vzít,
a hnedka jsem věděl, že tohle bude úskalí mít.

„Dnes žádný holení, půjdu rovnou, proč ne,“
řek jsem, ale stará rázně ohradí se:

„Dneska je boží den a ty jsi jak opičák,
že čert by se tě lek´ a Bůh tě neměl rád!

Právě dneska, když je svatej Tomáš,
Pán ti ho za patrona dal a navíc svátek máš!“

Co zbejvalo teda, než břitvu zase vzít,
stoupnout před zrcadlo a začít se holit.

Chtěl jsem to táhnout od licousů k bradě,
ale břitva mi ucho rozřízla na dvě.

Pak jsem zkusil kníry a fest si nos šmiknul,
až jsem si od nozdry poctivej kus odříznul.

Nato se mi nechtělo pokračovat k bradě,
moc dobře jsem věděl, že tam někde krk je.

A chyběl jenom cenťák, vážně jenom kousek
a kromě krku málem i tepnu jsem přesek´.

Přesto celá koupelna v krvi plavala
a jak hlava mučedníka byla i má hlava.

Proto jsem řek´ starý, že s holením nechci nic mít,
jestli chce zas ona, bych do kostela živej moh´ přijít.

Ale ona na to, že jenom oholenej,
jedině tak z koupeny vyjdu ven živej.

„Dneska je boží den a ty jsi jak opičák,
že čert by se tě lek´ a Bůh tě neměl rád!

Právě dneska, když je svatej Tomáš,
Pán ti ho za patrona dal a navíc svátek máš!“

Proklel jsem patrona, kmotra i svátost křestu
a pokračoval v klení, až říz´ jsem se do prstu.

A stará pořád mele svou a jen to se mi vybaví,
že ruka se mi zachvěla a říznul jsem i do starý.

A moje ruka jela dál a klidu neměla,
dokud moje stará posledním dechem kvílela:

„Dneska je boží den a ty jsi jak opičák,
že čert by se tě lek´ a Bůh tě neměl rád!

Právě dneska, když je svatej Tomáš,
Pán ti ho za patrona dal a navíc svátek máš!“

Ctěná poroto a vážený soudní dvore,
vím, že si myslíte, že o vraždu tu jde.

Naložte se mnou tak, jak zákon vám ukládá,
prosím jen, aby má brada šla do basy vousatá.

překlady Hany Mžourkové